Na google jsem hledala různá hesla, která by mě dovedla k oficiálnímu a obecně ustálenému přehledu o životních fázích člověka. Prostě jsem chtěla vědět, jestli nějaká hlava pomazaná někdy řekla nebo napsala něco o tom, co konkrétně se v určitém životním období dělá, nedělá, očekává, co se sluší a patří. Snažila jsem se přijít na kloub tomu, kdy vznikla jistá dogmata o lidském bytí. Kde lidé vzali informaci o tom, že je nezbytné mít do 30 let rodinu, dům, stabilní práci, do 50 let co nejvíce vidět a zároveň co nejvíce vydělat, od 60 let se věnovat vnoučatům, která už nadcházející vzorná a tabulkami se řídící generace vyprodukovala, abychom se v důchodu nenudili. A tak dále a tak dále…
Nenašla jsem zhola nic. Nabyla jsem dojmu, že cokoliv je možné naprosto kdykoliv, což ostatně sama už dávno vím, a to mě na jistou dobu zase uklidnilo. Našla jsem ale spoustu dalších zajímavých informací. Tak například…
- Novorozenecké období: Narození je pro jedince šokující událost. / Přemýšlím, jak k této informaci vědci došli, předpokládáme-li, že na vlastní narození si nikdo nepamatuje.
- Mou pozornost si také významně získal článek nazvaný Čeho se děti bojí. / Měla jsem za to, že děti se bojí přesně toho, čím je dospělí straší…
- Bezvýhradně mě zaujal článek otitulkovaný jako Konec života… ve kterém se píše o tom, jak je na sklonku života vnímána smrt. Článek praví, cituju: „…platí přitom, že ne každý člověk musí projít všemi popsanými stadii; (popírání, frustrace, smlouvání, deprese, přijetí) podobně, jako celý průběh života, i umírání prožívá každý člověk jedinečně.“
Aha! J E D I N E Č N Ě… nečekala jsem, že najít „předpis na život“ bude tak zdlouhavé a rozhodně jsem nečekala, že samotný předpis o tom, jak žít, kdy stavět dům, sázet srom a plodit syna bude tak krátký a výstižný. Vše bylo řečeno: moje načasování všeho je jedinečné. To mi jako odpověď bohatě stačí.