„Dlouho jsem nic nenapsala,“ pomyslela jsem si v tramvaji po cestě domů. Nebylo co, nic zajímavého se nestalo! Odpověděla jsem obratem sama sobě. Někdy není co a někdy se stačí jen pořádně dívat kolem sebe…11
Potkala jsem ho o pár minut později přímo na přechodu pro chodce. V náručí jsem nesla objemnou kartonovou krabici se třemi páry nových bot. (Né, všechny nebyly pro mě, logicky…) Usmál se a já sklopila oči. Můj pohled sklouzl k zemi, k jeho nohám, které byly… bosé… Otočila jsem se za ním, za jeho bílými ploskami, které hbitě kmitaly nad asfaltovým chodníkem. Ve vteřině mi došlo, že se na mě smál právě kvůli tomu, že na krabici zaregistroval značku obuvi. Přešla jsem na chodník a ještě jednou se otočila. Upravený, čistý, vkusně oblečený, nesešněrovaný, svobodný. Oplácel hřejivé pohledy všem, kteří o to stáli…
Barefooting neboli trend chůze na boso. Bosky, jak se říká u nás. Na chodidle máme přes 2000 receptorů a díky obuvi si prý zcela odpíráme možnost pocítit tolik různých vjemů. O zdravém vývoji nohou nemluvě…
Živě si vybavuju, jak mně samotné je bosá chůze po trávě nebo písku příjemná. Jak osvobozující je si v letním dešti zout boty a dojít přes půlku Prahy domů po ještě horké dlažbě. (I přesto bych si zřejmě nikdy netroufla vyběhnout do města jen tak naboso.)
Jsou podle mě jen dvě skupiny lidí se dvěma různými názory: je to super a je to bláznovství. Žádný z nich ale neříká vůbec nic o usměvavém bosonohém mladíkovi na přechodu pro chodce. Tak proč se tak často zabýváme tím, co si o nás myslí druzí…?