Občas se mi to stane… dívám se na svůj život z nějaké vyšší perspektivy. Žiju a zároveň pozoruju, komentuju, hodnotím. Diskutuju sama se sebou. A jsem k sobě velmi kritická:
„Tak takhle jsi to chtěla?“
„Takhe přece nemůžeš být spokojená…“
„Takhe přece nemůžeš být spokojená…“
Povím vám, bývává to náročné období. Týdny, někdy i měsíce se vlečou den za dnem a já funguju jako poloautomat na úklid, vaření, práci, maximální podporu mého muže a vydělávání peněz. (Nic z toho mi samozřejmě v tu danou dobu nejde moc dobře.)
Vždycky to ale končí stejně – moje první já se nakonec setká s tím druhým já, sednou si společně do ticha a poví: NA CHVÍLI JSEM TĚ ZASE ZTRATILA… Vím, že tyhle moje poloviny jsou společně naprosto nepřemožitelné. Jen jsem zatím nepřišla na to, proč se jejich cesty čas od času rozdělí…
Vždycky to ale končí stejně – moje první já se nakonec setká s tím druhým já, sednou si společně do ticha a poví: NA CHVÍLI JSEM TĚ ZASE ZTRATILA… Vím, že tyhle moje poloviny jsou společně naprosto nepřemožitelné. Jen jsem zatím nepřišla na to, proč se jejich cesty čas od času rozdělí…