Jak být šťastný (a nekrást).

Poslední týdny, snad i měsíce se zabývám možná až moc filozofickou myšlenkou o životním štěstí. Už ta úvodní věta zní děsivě. Moc bych si přála, aby mi k absolutnímu štěstí stačila svá vlastní existence. Být a vnímat. Kým ale jsem a co vnímám? A co vlastně ještě vnímat chci a co už ne?

Jsem člověk, jsem žena, 33 letá žena, žena bez dětí (první vykřičník).
…Ve svém věku už BYCH ALE MĚLA mít děti.
Jsem žena s netradiční formou obživy (druhý vykřičník).
…MĚLA BYCH mít stabilní a jistou práci, nejlépe někde v kanceláři. Malování přece není žádná práce.
Často se ještě hledám (!), nevím co chci (!), vlastně nic nechci, než jen být šťastná…
…Prostě mám moc času na přemýšlení NAD HLOUPOSTMI.

Prý až moc vykřičníků na tak málo vět o mé osobě, říkají… Zatímco já pozoruju plytké životy kolem sebe, teatrální exhibice na sociálních sítích, módní diktáty, tipy a triky pro sexy těla a oslnivé úsměvy: tohle musíš mít, tohle si musíš koupit, tohle musíš dělat. Musíš být šťastná, musíš mít stabilní práci, musíš mít děti.

Dnes jsem shodou okolností měla dva další rozhovory s mými dvěma přítelkyněmi. Zcela nezávisle na sobě se mi svěřily, že nejsou v životě šťastné. Že by chtěly začít život znovu. Že už nechtějí jít s davem, chtějí a potřebují se nutně najít. Pochopit se. Oběma nebylo ještě ani 30 let.

Každý z nás má na život jen jeden pokus. Vnímám víc než kdy dřív, že je to docela fuška, rozhodnout se pro to, jakým způsobem ho prožiju. Usadím se, porodím mému muži dítě, budeme pracovat a cestovat. Nebo všechno prodám a odjedu kam mě vítr zavane? V dětství nás rodiče naučili mnoha věcem: co je správné, co je vhodné a nevhodné, že lhát a krást se nevyplácí, že úsměv a poděkování nic nestojí, a že než se vdáš, tak se to zahojí… Ale jak žít v dospělosti? Jak být šťastný a nekrást? Mami, poradíš mi?