Každý rok. Každý rok zhruba od poloviny listopadu až do posledního prosincového dne mám svou „zvláštní náladu“. Už jsem na ni zvyklá a vlastně ji mám ráda a to i přesto, že není ani dobrá, ani špatná. Je „smutno-šťastná.“ Toto pro mě tak krásné a zároveň obtížné období prožívám rok od roku mnohem raději sama…
Začíná Dnem Díkuvzdání u Zacha a Míši Harrodových, které jsme si užili včera. Kromě amerického fotbalu, krocana s brusinkovou omáčkou, nádivky a dýňových koláčů se během společné večeře s přáteli mluví o tom, za co jsme vděčni. Letos nás bylo asi 40 a bylo úžasné a inspirativní poslouchat příběhy ostatních a zároveň se zamyslet nad tím, co přínosného se v mém životě odehrálo za poslední rok a za co jsem skutečně vděčná. Před ostatními přemýšlím krátce a nahlas, avšak sama pro sebe věnuji takovým úvahám mnohem víc, než jen pár vět…
Projekt Ježíškova vnoučata je další emotivně náročnou úlohou, do které jsem se letos pustila. Splnit slib, ke kterému jsem se zavázala, je pro mě mnohem větší výzvou, než jsem si původně myslela. Totiž koupit – zabalit a poslat dárek do domova důchodců umí (nadneseně) „každý.“ Zítra a pozítří mě čekají první dvě cesty k seniorům, každá z nich proběhne ve společnosti mých skvělých přátel. Příští týden mám před sebou úkol největší – vybrala jsem si babičku s pro mě velmi silným a dojemným příběhem a půjdu za ní sama. Jestli budu brečet? Určitě ☺️ Kromě toho chci ale hlavně poslouchat… s otevřeným srdcem, s pochopením a s domluvou ohledně dalšího termínu návštěvy.
Další citovou „pecku“ si vysloužím v rámci devátého ročníku tzv. „Hopemonth“ neboli Měsíce naděje. S týmem amerického fotbalu Prague Lions letos poprvé půjdu do FN Motol na dětské onkologické oddělení. Společně s několika hráči, s maskotem v životní velikosti, s kupou dárků jdeme potěšit tyhle špunty, rozveselit je, pobavit je. A hlavně obdivovat je samotné a také jejich rodiče. Sebrala jsem odvahu až letos a očekávám velké věci – hlavně sama v sobě…
Třešnička na dortu, a to doslova, jsou mé narozeniny. Narozeniny, které neslavím ráda. Přesněji – ráda bych je slavila jen sama se sebou a přesně tak, jak zrovna v ten den ráno budu chtít. Možná prostě jen nevylezu z postele, možná vyběhnu hned ráno se psíma holkama do lesa. Možná odjedu někam úplně jinam a telefon „zapomenu“ doma. Možná svolám přátele na drink. Možná se s Liborem zavrtáme do peřin k pohádkám. Věřím, že ti, kteří mě mají rádi, mi to vyjadřují kdykoliv v průběhu roku bez ohledu na jedno datum. K narozeninám si jednoduše přeju jen svobodu volby jak tento den strávím…
Když si k těmto záležitostem připočtu všechna rodinná a pracovní předvánoční setkávání a Vánoce, které jsou nádherně náročné samy o sobě, vznikne moje každoroční oblíbené „smutno-šťastné“ období. Těším se na něj už od léta. Těším se, protože se celý můj svět na chvíli zastaví. Můžu zhodnotit, o kolik jiným člověkem jsem se oproti loňskému roku stala. Uvědomím si, v čem jsem se změnila a v čem mě změnil někdo druhý. Pochválím se za to, co všechno jsem zvládla a stihla, zamyslím se nad tím, co se mi nepodařilo. Obracím se sama k sobě a nabírám nový dech… ⭐