Už je tady zase. Stěhování. Slovo i činnosti pro mě velmi dobře známé, od ukončení školy v roce 2009 jsem se stěhovala celkem…
[Zaklonila hlavu, zavřela oči a vybavovala si jednotlivá obydlí velmi realisticky a přesně. Na prstech svých rukou počítala:]
- 1. rok 2009: Do Brna na vysokou se štěnětem a s pár taškami. Malým třídvéřovým autem.
- 2. rok 2009: V Brně po létě proběhla druhá změna bydlení.
- 3. rok 2009: Zanedlouho přesun zpět do rodného města, poprvé oficiálně s partnerem v malém 1+1.
- 4. rok 2011: Po roce a půl povýšení na 2+1. Nábytek na míru, doplňky, dekorace. Počátek hnízdění, řekla bych.
- 5. rok 2012: Po dalším roce změna na obrovský podkrovní 4+1. Snad aby dva nespokojení lidé ve vzathu měli více možností „nepotkávat se.“
- 6. rok 2013: Po rozchodu rychlý přesun i se dvěma psy do garsonky. Tahle změna opravdu bolela.
- 7. rok 2014: Po dalším uběhlém roce se zbyvuji i toho mála, co mám, včetně zlaté rybičky. Znovu opouštím rodné město a stěhuju se do toho hlavního.
- 8. rok 2014: A konečně – po uplynulých pěti měsících dostávám nabídku nastěhovat se k partnerovi. Toleruje mě tady už téměř 4 roky.
Byt, který původně patřil jeho rodičům, jsme si jen díky nešťastné náhodě mohli dovolit částečně zařídit podle sebe. Před dvěma lety totiž sousedce nad námi praskla voda, nikoliv ta spojená s porodem, ale ta spojená se všemi hadičkami přivádějícími vodu do jejího bytu. My ten náš poctivě vytvořený domov teď opouštíme navždy. Stěhujeme se. A ačkoliv bych už měla být zvyklá, tentokrát je to jiné…
Nepříjemný pocit číslo 1: Místo, které má být snad navždy naším domovem, je teprve v našich představách. Budeme stavět.
Nepříjemný pocit číslo 2: Na přechodnou dobu složíme naše hlavy v dětském pokoji mého muže.
Nepříjemný pocit číslo 3: Zbavujeme se velké většiny našich věcí včetně veškerého nábytku. Miluju naši postel. Miluju svůj ušák s podnožkou. Miluju každou poličku, pro kterou jsem vybírala místo na stěně. Ale je vysoce pravděpodobné, že do „toho nového“ se spousta věcí vůbec hodit nebude.
Domov si prý každý z nás nosí sám v sobě. A tak se učím pouštět věci dál, nelpět na nich a těšit se z toho, že poslouží někomu dalšímu. Potají doufám, že můj kanárkově žlutý ušák si osvojí někdo nám blízký, abych mohla (jen sem tam) přijít na kávu a přesvědčit se, že je o něj dobře postaráno. Nostalgicky se dotknu područky a vybavím si jeho místo pod knihovnou, kde mu to společně s čokoládově hnědou výmalbou stěny a borovicovou podlahou s bílými lištami tak moc slušelo.